Proč mám ráda... literaturu

neděle 20. září 2009 21:30

Jsem knihomol. Lásku k psanému slovu ve mně vzbudil už coby v malé copaté holčičce můj děda, který měl obrovskou knihovnu, čítající desítky svazků. Jedna objemná sekce se zaměřovala na válečnou literaturu, na kterou je můj děda obzvlášť fanda.

Jistě pochopíte, že mi to v nejútlejším věku říkalo totéž, co většině lidí (včetně mně) říká  kupříkladu teorie superstrun. Neptejte se mě, co to je, anžto nemám tušení a na tenhle pojem jsem narazila v seriálu Big bang theory. Čili se to nějak váže k fyzice.

Ale zpět. Odmalička jsem byla zásobována knihami. Začínala jsem na Rumcajsovi, Kocouru Modroočkovi, pohádkách Boženy Němcové.

 

O něco později mě uchvátily knihy z edice KOD – Knihy odvahy a dobrodružství, mí velcí oblíbenci byli v té době Staš a Nela z knihy Pouští a pralesem

Propracovávala jsem se k vědecko-fantastické literatuře v podání Julese Vernea, k sci-fi žánrům, při kterých držel taktovku H.G.Wells a John Wyndham, prožívala beznaděj v utopiích Georgie Orwella , připouštěla si bizarditu života s milovníkem medvědů Johnem Irvingem, hrůzou si okusovala nehty, když jsem pozdě v noci hltala děsuplné romány Stephena Kinga.

 

Uspokojivý svět. Svět knih byl mým nejbližším, a v jisté době si troufám říct jediným přítelem.

Ve škole jsem nikdy nepatřila k třídním oblíbencům, ba naopak. Těžko říct proč. Poslední dobou docházím k závěru, že by to mohlo mít co do činění s tím, že mám vlastní názor.

 

Na střední škole jsem se ze strany  profesorů často setkávala s kritikou své „nespolečenskosti“. Nebylo možné jim vysvětlit, že se nestraním kolektivu, že nemám nějaké psychické problémy, že nepomýšlím na sebevraždu, když sedím v poslední lavici s nosem zabořeným v knize. Že je mi tak prostě líp a nemám chuť se s ostatními bavit o diskotékách, novém účesu Sámera Issy nebo o ideálním tetování.

Měla jsem své přátele, jen mezi ně moje spolužačky nepatřily.

A získala jsem nálepku „divná“. Dřív mi to ukrutně vadilo. Užírala jsem se tím a snažila se zapadnou do davu.

Den ode dne však získávám pocit, že si můžu oddechnout, protože nejsem typ stádního zvířete. Znám lidi, kteří se chlubí, že v životě nepřečetli víc, než manuál od myčky na nádobí.

Je mi jich líto, protože netuší, jak moc se ochudili. V knihách je bezpočet barev, tvarů i vůní.

V pestrosti své i autorovi fantazie můžete na chvíli zapomenout na fakt, že vás zrovna  vyhodili z práce, že se hádáte s partnerem, že se věci nedaří, ačkoli jim věnujete maximální úsilí.

Je třeba neztratit kontakt s realitou, ale pokud se naučíte rozlišovat mezi realitou a fikcí, přinesou vám knihy (ty dobré) chvíle odpočinku, zamyšlení a zábavy.

 

 

Budou vás ponoukat k zamyšlení nad věcmi, které by vás  ani nenapadly.

 

V tomto směru vám budou stejně užitečné jako manuál k myčce nádobí.

Sylvie Hermanová

vladimir bosakdobrý14:5124.12.2009 14:51:32
Mirek T.Říkáte to hezky, Sylvie,13:194.10.2009 13:19:35
NULInVýběr knih13:1221.9.2009 13:12:53
jan varguličJsem..07:4221.9.2009 7:42:32
SvatavaNěkdo je knihkupec, někdo knihomol,07:2621.9.2009 7:26:54
HMKKNHOMOL02:0021.9.2009 2:00:56
Honza Mark, KanadaKnhomol01:5821.9.2009 1:58:49

Počet příspěvků: 7, poslední 24.12.2009 14:51:32 Zobrazuji posledních 7 příspěvků.

Sylvie Hermanová

Sylvie Hermanová

Abych to zúžila a nenudila vás, řeknu o čem psát NEBUDU. O sportu. Nevím o něm zhola nic.

Snad především člověk.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Co právě čtu

  • Geral Durrell - O mé rodině a jiné zvířeně
  • Ivan Olbracht: Biblické příběhy
  • Stephen King - Pytel kostí

Co právě poslouchám

  • Dresden dolls - Coin-operated boy
  • Lucie Bílá - Jezdci z apokalypsy
  • Tschaikovski - Piano Concerto No. 1